Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

BETONOVÝ RÁJ - báseň

I.

Společně jsme uvězněni za hradbami betonu.
Slunce puklo znenadání; jen bzučí záře neonu.

Dusíme se pod dozorem v bledě šedém království.
Zánik světa však přinese konec všemu bláznovství.

Naši diktátoři vzhlížejí se v brutalistním umění,
bez šibenice na krku však lidská srdce nezmění.

Zákon bloumá galejemi – posluhuje teroru.
Utápí se umučený v dystopickém prostoru.


II.

Lid pohlcený křikem strohosti bulváru měst.
Umírající v hořkosti bez zeleně na úkor cest.

Vojenské holiny jako obuv vskutku všední.
Neonacisté postmoderny zcela bezohlední.

Plynové komory plné vzpomínek dávných.
Minová pole zborcená bojem těch “správných”.

Drony namísto hvězd a v ulicích rozsetá děla.
Na omítce krev a jako sochy bezvládná těla.
- Roman Sukdolák, 11/2018 TwitterInstagram

Nejnovější příspěvky

FLUOROVODÍK - báseň

Oči v barvě korodující mědi,
vlasy z tropických plodů utkané,
roj pih ukrytý v jantaru si sedí
a vrásčité rty jen pro pozvané.

Fluor uvolněný z Tolstojových slov,
a vodík aortou v pýše spoutaný
dívají se na hvězdný prach i kov
uprostřed síranu, kde hoří oktany.

V noci procházejí alejemi metanu
mezi kapkami deště v rozpuštěné vůni.
Ruku v ruce kolem strakatého platanu
topíce se v podivné karibské tůni.

Oči v barvě tibetského tyrkysu,
vlasy kořeněné cedrovým dřevem,
inkoust vyřezaný do modrého nárysu
a malé tělo, jež klame svým zjevem.
- Roman Sukdolák, 9/2018 Instagram, Twitter





O PAVÍM PEŘÍ - filosofie a humanitní studia

V jakémsi odlehlém koutě kosmu, třpytivě rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznání. Byla to nejhrdější a nejprolhanější minuta „dějin světa“: ale ne víc než pouhá minuta. Po několika nadechnutích přírody hvězda vyhasla, a ona chytrá zvířata musela zemřít. – A i kdyby si takovou bajku někdo vymyslel, přece by dostatečně nevystihl, jak uboze, jak stínovitě a prchavě, jak neúčelně a libovolně se vyjímá lidský intelekt v přírodě; existovaly celé věčnosti, kdy nebyl; až opět vezme za své, nic se nestane. Neboť tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidí. Jest totiž pouze lidský, a pouze jeho majitel a tvůrce jej bere tak pateticky, jako by se v něm otáčely veřeje světa.“1
          Nietzsche ve svém textu O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním píše o lidském rozumu jakožto o náhradě fyzické síly, jejíž rozsah je ve srovnání s ostatními živočichy u člověka téměř nulový, neboť tělo ustoupilo vlivu…

PANOVA FLÉTNA - báseň

Bez dechu pokládám tvář na hebké mechy,
jejichž ódy mě opíjí nasládlým blahem,
a z toho údolí pozoruji mosazné vrchy,
jež musím probádat jediným tahem.

Do ucha proniká mi slabý vzdech větru,
načež má ústa prahnou po slané vodě.
Má dlaň, mé prsty kráčí po milimetru -
v horách hledají cestu ke svobodě.

Cítím, jak mě v okovech příroda škrtí,
a proto svírám surově její smrkové boky.
Mrzí mě, že můj polibek nekončí smrtí,
jen zmrzačí plodnou půdu na dlouhé roky.

Musím zaútočit na krční tepnu lesní nymfy,
opařit se mléčnou vášní jejího chladného srdce,
neboť toužím napít se tupé zvířecí lymfy,
abych pak posílen ulovil mladého srnce.

Bez dechu pokládám tvář na hebké mechy,
z nichž trčí se do neznáma visuté mosty
a já tančím po nich smírně – žádné spěchy –
neb neskrývám již více zahořklý ostych.

Ležíc na ustlané louce hraji na panovu flétnu;
ve slepotě sním o dotyku šestera skal.
Jen obávám se, že jako páv k nebesům vzlétnu
a umlčí mě faunův hrubý kopyt cval.

Pronikám hluboko do tajů mrtvé fauny a flóry,
přičemž srd…

POZDNÍ DUBEN - báseň

Kdyby byl bor bájný blízko,
byla by blízká blízkost boru.
Kdyby stál domek na něm nízko,
byl by níž pro strmou horu.

Pak by bor bájný borovic pln
plnil hory borem bájným.
Pak by vor valný vlekl párek vln,
vlek a pár vorů pro vlny valných.
- Roman Sukdolák, 5/2018 TwitterInstagram

SMRT - Per atria mortis

Život bolí. A stejně tak bolí i smrt. Trápí a týrá duši. Možná je to tím, že se neustále zjevuje a zhmotňuje právě v životě; smrt – opak živého – je v něm neustále pasivně přítomna, kdežto život ve smrti není. Smrt netrpí životem. To jen život trpí smrtí, a tak se sám stává utrpením díky tomu, co je jeho přesným protikladem. Stejně jako když na sebe naráží dvě tělesa. Nemohou být v jednu chvíli na stejném místě, a tak jedno, smrt, vytlačuje druhé, život, jenže ono jedno těleso je z jiného světa. Je jako otravný hmyz přicházející odnikud, který parazituje na živém. Je nesamozřejmou samozřejmostí, je temným světlem, je hlasitým tichem, je dotekem prstů mezi Adamem a Bohem. Je, ačkoli vůbec není, ničím v něčem živém, kde bouřlivě kontrastuje, čímž se zjevuje a v mlze se stává čímsi „antiničím“. Bez života není smrt nic. To jen on ji umí vpravdě uchopit. Existuje jen za cenu, že kousek života skryje a pohltí ve své nicotě. To je smrt. Smrt bolí. A stejně tak bolí i život. Trápí a týrá duš…

ČAS - Fugit irreparabile tempus

Čas. Je to místo? Možná jakási veličina? Taky stav. Stav nás samých. Dřív a poté. Dnes a zítra. Prostor zatracení, smrti i chladného zrodu. Náměstí potupy i smutku. Park temnoty a hrajícího si deště. Čas nás spojil a neustále nás rozděluje. Splétá nitky minulosti, provléká je přítomností a šije vlažnou budoucnost, do které se máme obléct. Při posledním výdechu však vzplane v žáru slunce. Čas zemře spolu s námi. Jenže nezmizí. Nikdy. Putuje dál. Ochuzen o náš život. Čas je jako vesmír plný hvězd, které se neustále rodí a zanikají. Pomalu vyprchává, vzdaluje se počátku, avšak zároveň jeho cíl mizí za obzor. Každá minuta, každá vteřina; to vše překrucuje mléčnou dráhu a vytváří uzel minulosti, ve které se přítomnost stává zastaralou budoucností. A budoucnost? Ta je motýlím křídlem. Ztělesněním chaosu, který roste a roste každičkým okamžikem. Neustále zůstává v očekávání až ji přítomnost dožene, avšak sama utíká. Nenechá se chytit. Skrývá se v temných koutech času, do kterých nemáme příst…