Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

#3 KAPITÁL - báseň

Lidstvo je tvůrcem pestrých objevů;
Alexander Bain prý vynalezl fax.
Ideu prostou: "Jak kapitalismus oje*u?" -
tu přinesl světu Karl Marx.
- Roman Sukdolák, 2/2019
Twitter,Instagram
Nejnovější příspěvky

#2 KATEGORICKÝ IMPERATIV - báseň

Ten absolutní mravní zákon,
jenž nezná žádných alternativ,
káže: "Nelži! Nekraď! Nebuď lakom!"
- kategorický imperativ

- Roman Sukdolák, 2/2019 Twitter,Instagram

POVĚZTE MI, PROSÍM, CO JE STŮL - filosofie a humanitní studia

Byl mi zadán vskutku podivný úkol, s nímž se budu muset v několika následujících řádcích vypořádat. Mým cílem je předat čtenáři v několika krátkých odstavcích zajímavý a poutavý (filosofický) článek, jehož jediným tématem a zároveň i kritériem je stůl. Nic víc, nic míň. Zdá se to být snadné. Ale kde začít? Stůl – slovo, pojem, představa, předmět... Existuje tolik způsobů, jakými by bylo možné toto téma uchopit a hovořit o něm. Dobrá tedy. Nechám své myšlenky a úvahy volně proudit a budu se plavit po jemných vlnách volných asociací, které mě snad dovedou do zdárného konce.           Ptám se tedy sám sebe: „Co je to stůl?“ Nejspíše se shodneme na jednoduché odpovědi, že stůl je jakýsi předmět. Člověku slouží například jako odkládací plocha či pracovní prostor. Domnívám se, že nikdo z nás nebude mít ani sebemenší problém si tento objekt představit. Avšak nenarážíme tu na problém? Jak je možné, že si jej dokážeme snadno představit, ačkoli nebylo nijak definováno, jak má takový stůl vypadat…

BETONOVÝ RÁJ - báseň

I.

Společně jsme uvězněni za hradbami betonu.
Slunce puklo znenadání; jen bzučí záře neonu.

Dusíme se pod dozorem v bledě šedém království.
Zánik světa však přinese konec všemu bláznovství.

Naši diktátoři vzhlížejí se v brutalistním umění,
bez šibenice na krku však lidská srdce nezmění.

Zákon bloumá galejemi – posluhuje teroru.
Utápí se umučený v dystopickém prostoru.


II.

Lid pohlcený křikem strohosti bulváru měst.
Umírající v hořkosti bez zeleně na úkor cest.

Vojenské holiny jako obuv vskutku všední.
Neonacisté postmoderny zcela bezohlední.

Plynové komory plné vzpomínek dávných.
Minová pole zborcená bojem těch “správných”.

Drony namísto hvězd a v ulicích rozsetá děla.
Na omítce krev a jako sochy bezvládná těla.
- Roman Sukdolák, 11/2018 TwitterInstagram

FLUOROVODÍK - báseň

Oči v barvě korodující mědi,
vlasy z tropických plodů utkané,
roj pih ukrytý v jantaru si sedí
a vrásčité rty jen pro pozvané.

Fluor uvolněný z Tolstojových slov,
a vodík aortou v pýše spoutaný
dívají se na hvězdný prach i kov
uprostřed síranu, kde hoří oktany.

V noci procházejí alejemi metanu
mezi kapkami deště v rozpuštěné vůni.
Ruku v ruce kolem strakatého platanu
topíce se v podivné karibské tůni.

Oči v barvě tibetského tyrkysu,
vlasy kořeněné cedrovým dřevem,
inkoust vyřezaný do modrého nárysu
a malé tělo, jež klame svým zjevem.
- Roman Sukdolák, 9/2018 Instagram, Twitter





O PAVÍM PEŘÍ - filosofie a humanitní studia

V jakémsi odlehlém koutě kosmu, třpytivě rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznání. Byla to nejhrdější a nejprolhanější minuta „dějin světa“: ale ne víc než pouhá minuta. Po několika nadechnutích přírody hvězda vyhasla, a ona chytrá zvířata musela zemřít. – A i kdyby si takovou bajku někdo vymyslel, přece by dostatečně nevystihl, jak uboze, jak stínovitě a prchavě, jak neúčelně a libovolně se vyjímá lidský intelekt v přírodě; existovaly celé věčnosti, kdy nebyl; až opět vezme za své, nic se nestane. Neboť tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidí. Jest totiž pouze lidský, a pouze jeho majitel a tvůrce jej bere tak pateticky, jako by se v něm otáčely veřeje světa.“1
          Nietzsche ve svém textu O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním píše o lidském rozumu jakožto o náhradě fyzické síly, jejíž rozsah je ve srovnání s ostatními živočichy u člověka téměř nulový, neboť tělo ustoupilo vlivu…

PANOVA FLÉTNA - báseň

Bez dechu pokládám tvář na hebké mechy,
jejichž ódy mě opíjí nasládlým blahem,
a z toho údolí pozoruji mosazné vrchy,
jež musím probádat jediným tahem.

Do ucha proniká mi slabý vzdech větru,
načež má ústa prahnou po slané vodě.
Má dlaň, mé prsty kráčí po milimetru -
v horách hledají cestu ke svobodě.

Cítím, jak mě v okovech příroda škrtí,
a proto svírám surově její smrkové boky.
Mrzí mě, že můj polibek nekončí smrtí,
jen zmrzačí plodnou půdu na dlouhé roky.

Musím zaútočit na krční tepnu lesní nymfy,
opařit se mléčnou vášní jejího chladného srdce,
neboť toužím napít se tupé zvířecí lymfy,
abych pak posílen ulovil mladého srnce.

Bez dechu pokládám tvář na hebké mechy,
z nichž trčí se do neznáma visuté mosty
a já tančím po nich smírně – žádné spěchy –
neb neskrývám již více zahořklý ostych.

Ležíc na ustlané louce hraji na panovu flétnu;
ve slepotě sním o dotyku šestera skal.
Jen obávám se, že jako páv k nebesům vzlétnu
a umlčí mě faunův hrubý kopyt cval.

Pronikám hluboko do tajů mrtvé fauny a flóry,
přičemž srd…